Výprava do "Domova obrů“

Kouzlu úžasných scenérií jsem neodolal ani já, po více než třech letech se vracím do oblasti, která se v překladu jmenuje „Domov obrů“. A skutečně – místní velehory jako by přímo vybízely k příběhům z norské mytologie, k příběhům o Odinovi, Ymirovi a Tórovi a jeho bájném kladivu, kterému pro něj vyrobili trollové.

Letošní expedici do Jotunheimenu jsem začal plavbou po jezeře Bygdin. Loď Bitihorn vyplouvá z přístaviště v obci Bygdin a po téměř dvouhodinové plavbě kotví na západním konci více než 20 km dlouhého ledovcového jezera u DNT chaty Fonsbu (přístaviště Eidsbugarden Brygge).  Tady už začíná má pěší pouť úžasnou skandinávskou přírodou. S výhledem na ledovec Slettmarkbrean a přes sedlo (ve výšce 1.368 m.n.m) vinoucí se mezi vrcholy Geithøe a Rundtom je možné za 4 až 5 hodin dojít k další DNT chatě (Gjendebu), která stojí na pobřeží druhého největšího jezera národního parku Jotunheimen – Gjende. I toto jezero je ledovcového původu, leží v nadmořské výšce přes 1.000 metrů a dosahuje impozantní hloubky sto padesáti metrů. Specialitou ubytování na Gjendebu je možnost přenocování v typických stanech používaných v Laponsku, které se jmenují lavvu. Noc strávená v tradičním týpí, ve kterých žijí Sámové na dalekém norském a finském severu, vám nabídne nevšední zážitek.

Po vydatné snídani na chatě se pak směle můžete vydat na další díl putování Jotunheimenem. Údolím Storådalen, které lemují zdejší dvoutisícové velikány lze dojít až k rozcestí pod vrcholem Semeltinden. Pokud byste pokračovali vpravo, pak se dostanete až k chatě Spiterstulen, která je jedním z nástupních míst k dosažení nejvyššího bodu Norska – Galdhoppigen (2.456 mn.m.). Protože jsem však na tomto sněhem celoročně pokrytém vrcholu v minulosti již několikrát byl, volím tentokrát odbočku vlevo k jezeru Langvatnet.

Letošní zima byla na sníh bohatá v celém Norsku, a proto je i v Jotunheimenu na sklonku srpna spousta sněhu. Znamená to, že krátké říčky vytékající z tajících sněhových polí jsou plné vody a vám k jejich překonání často nezbývá než sundat pohorky a prostě přebrodit na druhou stranu. V případě hezkého počasí je to někdy i vítané osvěžení, v dešti a chladu by to byl asi jiný příběh.

Na severním konci Lanvatnet u ledovce Høgvaglbreen se opět můžete rozhodnout. Pokračování rovně vás zavede k chatě Leirvassbu stojící pod asi nejkrásnějším vrcholem Jotunheimenu – majestátní hora Kyrkja (2.032 m.n.m.)
Volím odbočku vlevo a mé kroky vedou téměř liduprázdnou oblastí k chatě Olavsbu. Cesta se ztrácí, právě díky tomu, že tudy chodí velice málo turistů není prošlapaná a vám nezbývá než spoléhat na znalost mapy a značky namalované na kamenech a skalách. Rozhodně vám nepomohou aplikace v mobilních telefonech, jelikož oblast národního parku není pokryta signálem.

Olavsbu je schovaná na úpatí vrcholu Mjølkedalstinden. I tato chata patří Norskému turistickému klubu (DNT). Jde však o chatu v režimu self-service, tedy bez obsluhy. Po příchodu si u dveří vyzvednete papírový formulář, vypíšete své nacionále a email adresu. Pak už jen doplníte, co jste si vybrali z chatové spižírny, při odchodu z chaty vhodíte formulář do schránky a během 14 dnů vám přijde domů vyúčtování s výzvou k zaplacení na příslušný bankovní účet. Přestože je srpen, teplota je v této nadmořské výšce k ránu kolem 5°C, a tak s příchodem tmy si s osazenstvem chaty zatopíme v krbu. S elektřinou ani s tekoucí vodou zde nepočítejte.

Ráno jsem se těšil na východ Slunce, a tak vstávám první, potichu opouštím chatu a vydávám se do divočiny bez lidí. Teprve v odpoledních hodinách potkávám první turisty, pár z jižního Norska. Kolem řady dalších jezer a s výhledem na ledovcové splazy Uranosbreen a Mjølkedalsbreen přicházím zpátky do civilizace k chatě Fondsbu.  

Slovy se asi nedá vyjádřit a popsat ta úžasná krása přírody národního parku. Budu se tedy držet hesla, že jeden obrázek vydá za tisíc slov – přidávám tedy pár fotek pro inspiraci dalším nadšencům plánujícím výpravu do Jotunheimenu.