Národní park Hardangervidda

Další kapitola cestopisu z Norska byla ve znamení dvoudenní návštěvy národního parku Hardangervidda a naší dobrodružné výpravy do norské divočiny. Ubytování v norském kempu jsme vyměnili za přenocování pod skalami na úpatí této největší evropské náhorní plošiny a ráno jsme se probudili do zatažené oblohy, kdy se vrcholky skal ztráceli v bílé mlze. Ale nenechali jsme se odradit, zabalili do batohů spacáky, zásoby jídla na dva dny pro sebe i pro psy a vše potřebné pro případné „přežití“ v pusté divočině. Samozřejmě pro zkušené trampy a horaly je to zcela normální. Ale jen pro ty, co nás neznají - rozhodně netrávíme svůj volný čas a noci pod hvězdami, chtěli jsme si jen vyzkoušet jaká je taková turistika na norský způsob s využitím horských chat „Den Norske Turistforening (DNT)“ – norského svazu turistů. Každopádně to pro nás byl jeden z nejdobrodružnějších plánů, které jsem si pro naší výpravu na sever vymyslel.

K našemu nadšení jsme při krkolomném stoupání z osady Øvre Eidfjord (mimochodem je tady i vydařené muzeum) k výchozímu místu projeli mraky, které postupně začaly řídnout, až se nám najednou otevřel výhled na prosluněné vrcholky hor. Zaparkovali jsme na okraji národního parku, nasadili batohy na záda a plni odhodlání vyrazili do neznámé norské divočiny. Dá se jít i k vodopádu Valursfossen, ale naším cílem byla samoobslužná horská chata DNT – Hadlaskard. Cesta začala táhlým stoupáním, během kterého nám začaly naše na první dojem lehké batohy povážlivě těžknout. Odměna se však dostavila brzy – otevřely se nám tak nádherné výhledy do krajiny a na mraky v údolí hluboko pod námi, že jsme na únavu a náklad na zádech skoro zapomněli.  Další cesta po náhorní plošině již nebyla tak hornatá. Pokračovali jsme kolem několika málo dřevěných pasteveckých srubů. Menší, kamenité, ledovcem zaoblené kopce se střídaly s rovinatými úseky, říčkami, jezery, bažinami a vřesovišti, jen občas doplněné nepříliš hustým porostem bříz a osik. Celá náhorní plošina je jako houba neustále držící vodu. Sotva znatelná uzounká stezka vyznačená pouze „norskými“ trolíky a občasným červeným T se před námi táhla v nekonečně pusté, ale nádherné krajině. Nedá se to nijak popsat, nedá se to vyfotit… To se prostě musí prožít a vidět na vlastní oči.

V údolí řeky Veig jsme si udělali malou zastávku na odpočinek. Odtud jsme již nabrali nejpřímější směr k chatě Hadlaskard. Vzdálenost do cíle se s naší přibývající únavou zkracovala jen velice pomalu, ale když jsme po několika dalších kilometrech vystoupali na vrchol hřebene Hallaskarhalsen, otevřel se nám pohled do hlubokého údolí s řekou a tam kdesi v dálce na malou šedou chatu, která byla cílem dnešního putování. Trvalo sice ještě dlouho, než jsme se až k ní s padajícím soumrakem dostali, ale nakonec jsme to úspěšně zvládli. Chata byla již celkem zaplněná, ale k ubytování v Norsku tu zůstávalo ještě několik volných míst. Každá chata Norského turistického klubu však má svá pravidla. V této platí, že do obytných místností je psům vstup zakázán. Přespat na chatě sice mohou, ale v klecích umístěných ve sklepě… To víte, že bychom nenechali naši Ulli samotnou v kleci v temném studeném sklepě. Chápete, to prostě nepřipadalo v úvahu. Ačkoli byl správce chaty velice ochotný a snažil se najít nějaké použitelné řešení, pravidla jsou pravidla a Norové prostě svá pravidla dodržují. Ani ujišťování o vzorné výchově našeho psího spolucestovatele nepomáhalo. Když v pak v nestřežené chvíli Ulli zkontrolovala nejen vnitřní prostory chaty, ale i večeře přítomných odpočívajících turistů, bylo jasné, že ani pro nás tady žádné výjimky platit nebudou a naši psi půjdou do sklepa. Nakonec došlo na kompromisní variantu. Budeme ve sklepě s našimi „labíky“ ve skladu potravin spát i my. Uvařili jsme večeři a pozorovali, jak úžasně fungoval provoz chaty. S nastávajícím večerem se chata nakonec zcela zaplnila, ale díky vzájemné ohleduplnosti se pro všechny místo našlo. Všichni si uvařili a brzy bylo v chatě ticho, protože každého čekal další náročný den v norské divočině. Jen koupel „po Norsku“ v nedaleké horské říčce jsme prozatím vynechali a nabalení do všeho našeho oblečení nevěřícně pozorovali norské turisty vyvalující se půl hodiny v té zcela ledové vodě. Mě připadalo, že i ten kartáček na zuby ponořený do řeky byl po vytažení lehce namrzlý.  

Ráno jsme do obálky vložili peníze za ubytování a vyrazili na zpáteční cestu. Záměrně jsme zvolili odlišnou trasu než předchozího dne. Mírné stoupání a kopce, na obzoru nejznámější a pověstmi opředená nejvyšší hora Viddy - jako klobouk vypadající Hårteigen (1.690 m.n.m.). Potoky, říčky a všudypřítomné mokřady. Těšili jsme se, že zahlédneme soby. Na žádné jsme bohužel nenarazili, ale  počasí přálo a modré nebe doplňovaly krásné fotogenické mraky. Hardangervidda se nám prostě ukázala ve své plné kráse a ty dva dny, které jsme tu strávili, budou patřit k tomu nejkrásnějšímu, co jsem v přírodě zažil. Bylo to náročné a k auto jsme se „dovlékli“ hodně unaveni. Celkem jsme během dvou dnů urazili skoro 40 km, ale za tu námahu to opravdu stálo. A navíc jako bonus jsme večer zvládli i tu koupel v horském potoce, takže z nás možná nakonec ti „norští“ turisté budou. Kdyby to šlo, tak sem bych se chtěl ještě někdy v životě vrátit …