Sámové: původní obyvatelé Sápmi

Sámové jsou původním obyvatelstvem severu Skandinávie a ruského poloostrova Kola. Svou zemi nazývají Sápmi a jsou jediným uznaným původním národem v EU. Následující text představuje jejich historii, způsob života, víru, joik i cestu k politickým právům – očima Martina Pišťáka z ViaMarpi.

1 Kdo jsou Sámové

Jsou původním obyvatelstvem severu Skandinávie (Norska, Švédska a Finska) a ruského poloostrova Kola. Svou zemi nazývají Sápmi. Název „Laponci“ / „Laponsko“ považují dnes za zastaralý až hanlivý, proto je lepší je označovat Sámové / Sápmi.

Jsou jediným uznaným původním národem v EU. Často se srovnávají s Inuity, původními obyvateli Grónska a Severní Ameriky (podobný arktický způsob života, velmi podobná historie útlaku). Etnicky ani jazykově ale příbuzní nejsou.

Sever Skandinávie je osídlen přibližně 10 000 let. Sámská kultura se tu tak vyvíjí několik tisíc let.

2 Odkud Sámové přišli

Historie a původ sámského národa je zahalena mnoha tajemstvími. Etnografové se stále nemohou shodnout, odkud tito sobí kočovníci přišli a kde se vzali na dálném evropském severu. Obecně se soudí, že jejich dávnověkou pravlastí je území za Uralem, odkud se na počátku našeho věku hnuli Evenkové, Jakuti, Tulové, Čukčové a další národy do nekonečných prostor severské tajgy.

Staré nálezy z poloostrova Kola, severní Karelie a okolí Inari však nabízejí i jinou teorii – kultura užívající podobných atributů jako nynější sámská se v oblasti severní Skandinávie vyskytovala nejméně 5 000 let před Kristem, dávno před popisovaným exodem přírodních severských národů ze sibiřské pravlasti.

Snad zbývá jen věřit starým sámským legendám, které říkají, že jejich národ se zrodil přímo z ledu, který silou svých žhavých očí roztavila Maddarakka, paní lásky.

3 Jazyk

Sámština patří mezi ugrofinské jazyky, je tedy příbuzná finštině a estonštině (ne norštině ani švédštině).

• Nejde o jeden jazyk, ale o skupinu asi devíti dodnes živých sámských jazyků. Nejrozšířenější je severní sámština.
• Severní sámština používá latinku a mimo jiné i doplňkové znaky á, č, š, ž (s češtinou však nemá nic společného).
• V Norsku má sámština rovné postavení s norštinou (sámský zákon z roku 1987). V sámské správní oblasti (např. Karasjok, Kautokeino) se v ní vyučuje na školách a lze ji používat na úřadech.

4 Způsob života a společnost

Tradiční obživa spočívala v lovu, rybolovu (pobřežní mořský i říční a jezerní), sběru přírodních plodů a chovu sobů. Podle obživy se Sámové tradičně dělili na:

• mořské (pobřežní) Sámy,
• říční a jezerní Sámy,
• lesní a horské Sámy, kteří kočovali se soby.

Dnes žije většina Sámů moderním usedlým životem ve městech i na venkově. Chovem sobů se živí jen menšina (asi 10 %).

5 Chov sobů

Dnes jde o polokočovný chov: stáda se sezónně přesouvají mezi zimními a letními pastvinami. Pastevci dnes používají sněžné skútry, čtyřkolky a GPS.

V Norsku a ve Švédsku je chov sobů v sámských oblastech v zásadě vyhrazen Sámům. Ve Finsku tato výhrada neplatí a soby tam smí chovat kterýkoli obyvatel pasteveckého území.

V Norsku se chovem sobů živí přibližně 3 000 lidí. Počty sobů: v Norsku cca 200 000–250 000 kusů, ve Švédsku a ve Finsku podobně. Na celém severu je tedy přes půl milionu sobů. Sobi nejsou divocí – jde o domestikované zvíře, každé má svého majitele.

6 Společnost a rovnost

Tradiční základní jednotkou je siida, společenství několika rodin nebo rodů, které spolu hospodaří a společně pasou soby.

Dědičná práva jsou velmi demokratická a rovnostářská, neexistují rozdíly mezi výší dědictví pro ženu a muže. I v dalších aspektech se dá sámské etnikum počítat za jedno z mála na světě, kde odedávna funguje téměř dokonalá rovnost a respekt mezi muži a ženami. Dědičná práva se týkají hlavně sobů, teprve potom se uvažuje o dalším majetku. Při smrti jednoho z rodičů přebírá dočasně majetek pozůstalý rodič, jenž musí zachovávat rovnou „vyživovací povinnost“ pro všechny děti. Ty dědí po jeho smrti rovnoměrně rozdělený veškerý majetek zemřelých rodičů. Jako u všech původních národů nejsou k dodržování těchto pravidel třeba žádné zákony – tradice společnosti prostě neumožňuje jakákoli vybočení a obcházení.

V tradiční sámské společnosti měly ženy poměrně silné postavení (vlastnily soby, rozhodovaly o hospodaření). Výrazná byla i role žen v sámském politickém hnutí, například Elsa Laula Renberg.

Dnešní sámská společnost čelí urbanizaci, řada mladých lidí zůstává po studiu ve větších městech v jižních oblastech.

Pro Sámy je charakteristické zachování si i v době překotné komercionalizace a globalizace svého tradičního přístupu k životu – těsné sepětí s přírodou, zejména se sobími stády, která jsou nadále jejich obživou a zaměstnáním, lpění na dávných tradicích poznamenaných animistickou vírou v přírodu a šamanismem, uchovávání tradičních forem kultury. Je jasné, že dnešní doba s sebou přináší i civilizační změny, které na toto etnikum působí. Obydlí rašelinných chýší či z kůže nebo březové kůry vyrobených stanů lávvu, připomínajících indiánské teepee, dnes už uvidíte jen ve velmi odlehlých oblastech.

Většina Sámů dnes na první pohled žije jako my – využívají média včetně internetu, jezdí autem, sněžnými skútry, používají mobilní telefony. Na druhou stranu značná část Sámů stále kočuje se sobími stády tundrou; a ti, co nekočují, ve velké míře se svými kočovnými krajany spolupracují a obchodují, zajišťují odbytiště sobích produktů a podobně.

7 Víra, šamani a bubny

Původní sámská víra byla animistická a přírodní: duchové v krajině, posvátná místa a kameny (sieidi), kterým se přinášely oběti, často zvířecí (sobi).

Šaman (noaidi) byl léčitel a prostředník mezi lidmi a světem duchů. Pomocí rytmů bubnu se uváděl do transu, věštil budoucnost a hledal ztracené věci nebo zvířata.

Šamanské bubny jsou zdobené symboly (slunce, bohové, zvířata, lidé). Při christianizaci v 17. a 18. století je misionáři ve velkém zabavovali a pálili, šamany pronásledovali (i čarodějnickými procesy). Dochovalo se jen asi 70 originálních bubnů, většinou v muzeích celého světa. Některé se dnes vracejí Sámům, například buben Freavnantjahke gievrie vrátilo Dánsko v roce 2023 do sámského muzea v Karasjoku.

Díky násilné christianizaci jsou dnes Sámové převážně křesťané (luteráni).

8 Joik – sámský zpěv

Joik je tradiční sámský zpěv, jeden z nejstarších dochovaných pěveckých projevů v Evropě. Podstatná je melodie a rytmus. Text bývá krátký, někdy jde o melodie úplně bez textu, někdy pouze o slabiky bez významu.

Tradičně se zpívá sólově bez hudebních nástrojů. Spojení s bubnem a dalšími nástroji je až moderní. Joikuje se o lidech, zvířatech a místech (krajině). Existují i vyprávěcí joiky o událostech. Joik bývá někdy označován jako jedna z nejstarších forem zpěvu na světě.

Epický joik komentuje společenské události Sámů. Osobní joik: Sámové říkají, že se nezpívá „o člověku“, ale že se člověk „joikuje“, tedy že joik daného člověka přímo vyjadřuje. Je součástí jeho identity a člověk ho obvykle dostane jako dítě, často od příbuzných. Některé prameny uvádějí, že osobní joik měl i norský král Harald V.

Současní sámští hudebníci:

• Mari Boine (Norsko)
• Jon Henrik Fjällgren (Švédsko)
• Ella Marie Hætta Isaksen
• skupina KEiiNO (Eurovize 2019)
• Nils-Aslak Valkeapää (básník a joiker, Finsko)

9 Historie útlaku a asimilace

Christianizace (17.–18. století) přinesla misie, zákaz šamanismu a pálení bubnů.

Norsko vedlo zhruba od roku 1850 do 80. let 20. století cílenou asimilační politiku, tzv. „fornorskning“ (ponoršťování). Děti chodily do internátních škol, kde nesměly mluvit sámsky. Podle zákona z roku 1902 mohl ve Finnmarku koupit státní půdu jen ten, kdo uměl norsky a měl norské jméno. Mnoho Sámů se proto za svůj původ stydělo a jazyk nepředávalo dětem.

Podobnou politiku vedly Švédsko i Finsko. Ve Švédsku působil od roku 1922 v Uppsale Státní ústav pro rasovou biologii, který zkoumal i Sámy.

V roce 2023 Norsko zveřejnilo zprávu Komise pro pravdu a usmíření o dopadech ponoršťování na Sámy a Kveny.

Povstání v Kautokeinu (1852)

Skupina Sámů napadla obchodníka s alkoholem a místní úředníky. Byly vyneseny desítky rozsudků. Dva vůdci, Mons Somby a Aslak Hætta, byli v roce 1854 popraveni. Příběh zpracovává norský film Kautokeino-opprøret (2008).

Druhá světová válka

Německá armáda při ústupu před Rudou armádou v letech 1944–45 vypálila celou oblast Finnmark a sever kraje Troms (taktika spálené země) a obyvatele nuceně evakuovala. Zasaženi byli Sámové i Norové.

Současné spory o půdu

Spory o půdu mezi pastevci sobů a průmyslem pokračují: doly, větrné elektrárny, vodní nádrže.

• Kiruna (Švédsko): rudný důl LKAB zasahuje do pastvin sámských pasteveckých společenství. Kvůli rozšiřování dolu se celé centrum města stěhuje.
• Fosen (Norsko): v roce 2021 norský Nejvyšší soud rozhodl, že větrné elektrárny na poloostrově Fosen porušují práva sámských pastevců. Rozhodnutí vyvolalo velké protesty.

10 Politická práva a sámské parlamenty

6. února 1917 se v Trondheimu konal první sámský celonárodní sjezd, který svolala Elsa Laula Renberg. Poprvé se tu sešli Sámové z Norska a Švédska a společně formulovali své požadavky.

Každá ze tří severských zemí má vlastní volený Sámský parlament (Sámediggi):

• Norsko: Karasjok, založen 1989 na základě zákona z roku 1987.
• Švédsko: sídlo v Kiruně, založen 1993.
• Finsko: Inari, založen 1996. V Inari je také sámské kulturní centrum Sajos a muzeum Siida.

V Rusku žádný sámský parlament oficiálně uznaný státem není. Parlamenty mají hlavně poradní roli a spravují sámskou kulturu, jazyk a školství. Plnou zákonodárnou moc nemají. Spolupráci zastřešuje Sámská parlamentní rada a Sámská rada (Sámiráđđi).

11 Symboly a národní den

Vlajka vzešla z výtvarné soutěže. Přijata byla v roce 1986 na Sámské konferenci v Åre (Švédsko), autorkou je Astrid Båhl. Barvy – červená, modrá, zelená, žlutá – jsou tradiční barvy sámského kroje (gákti). Kruh je inspirován motivy ze šamanských bubnů a básní Synové slunce: červená polovina kruhu = Slunce, modrá = Měsíc.

Hymna „Sámi soga lávlla“ (Píseň sámského lidu) – text básně napsal v roce 1906 Isak Saba, jeden z prvních sámských politických aktivistů. Hymna byla oficiálně přijata v roce 1986. Zpívá se v kterémkoli sámském jazyce.

Národní den Sámů – 6. února – připomíná první sámský sjezd v Trondheimu v roce 1917. O datu rozhodla 15. Sámská konference v Helsinkách v roce 1992. Poprvé se slavil v roce 1993, který OSN vyhlásila Mezinárodním rokem původních obyvatel světa.

Slaví ho Sámové ve všech zemích. Vyvěšuje se sámská vlajka a zpívá se sámská hymna. V Norsku je 6. únor od roku 2004 oficiálním dnem vlajky. Sámská vlajka se vyvěšuje na mnoha veřejných budovách a radnicích. Oslavy probíhají i ve velkých městech (Oslo, Trondheim, Tromsø, Bergen). V Oslu hraje zvonkohra radnice sámskou hymnu.

Hlavní tradiční sámská slavnost ale není 6. února. Jsou to velikonoční slavnosti v Kautokeinu a Karasjoku (svatby, závody sobích spřežení, koncerty joiku) a tzv. Márjjábeaivvit, Mariánské dny ve finsko-sámském centru Enontekiö (Enoadat). Počátek této tradice se datuje až do konce 14. století, kdy bylo poprvé švédskými misionáři zaznamenáno mysticko-religiózní setkávání Sámů ze širého okolí. Tato setkávání byla příležitostí pro misionáře z jihu k masivnímu obracení „pohanských a čarodějnických Laponců“ na „pravou víru“. V 16. století byl v dnešním Enontekiu postaven první křesťanský kostel a setkávání Sámů bylo přesunuto sem. Snahou církve bylo dostat v Laponsku vzpurné sámské etnikum alespoň trochu pod kontrolu.